Nelogické hádanky, které používají zenoví mistři, aby urychlili individuální Cestu k osvícení, protože samotné sezení je jen jednou částí mnohovrstevnatého procesu poznávání sama sebe a iluzornosti vnímání, jsou ne-logické právě proto, aby vyřadily z funkce dominantního cenzora „rozumu“ (tyhle hádanky nelze řešit intelektem). Jenže studenti všech dob a zemí mají začátečnickou a kontraproduktivní tendenci řešit je intelektem, tedy logicky.
Jinými slovy, čím méně se bude student snažit kóan „vyřešit“ (doposud totiž umí „řešit“ jen intelektem), a čím více se soustředí na běžnou zenovou každodenní práci (co děláš, dělej na 100%, kvalitně seď v zazenu, dělej každou poklonu jak nejlépe dokážeš, a pak to ještě 107 krát zopakuj), tím dříve se nějaký ten otevírací kóan „vyřeší“ jakoby sám: na zklidněné a energeticky posílené hladině mysli se řešení najednou, fuíí, ohňostroj, objeví samo.
To ona snaha intelektu (až po uši namočeného, aniž si toho student je vědom, do emocí) je největší překážkou vyluštění hádanky, protože staženost těla a mysli (jako když Rodinův myslitel tak upřeně myslí, až si musí podepírat hlavu) způsobuje velké bouřlivé vlny na hladině mysli, jenž znemožní zahlédnout řešení.
Znají to všichni studenti před zkouškou nebo vědci, kteří dlouho nemohou vyřešit nějaké zadání. Stačí se dobře vyspat, uvolnit tak staženou mysl, a, právě tak jako to věděli naši předkové, rána bývají moudřejší večera: řešení se zjeví jakoby ve snu (a často právě ve snu).
Kóan MU (Má pes podstatu Buddhy? Ne!), s návodem řešit kóan tak, že ono MU (což znamená zápor, přestože všichni buddhisté vědí, že Buddha prohlásil, že všechny živé bytosti jsou dokonalé, tedy osvícené) se jako mantra nepřetržitě a vášnivě (posilována oním logickým rozporem mezi Buddhovým tvrzením a odpovědí mistra na otázku po osvícené povaze psa) převaluje v haře (v této onomatopoické, rozum a logiku po chvíli vypínající formě)… tak dlouho, dokud řešení nevypluje na hladinu mysli samo. Lup ho, a je to jasné.
Jenže staré (celoživotní) programy stále fungují a mají tendenci okamžitě nové poznání zpracovat (zkatalogizovat, uklidit do patřičných šuplíků), a tedy ovládnout. Jako protilék tu slouží třeba další otázky mistra (Má kočka buddhovství?), nebo jiné, ještě nelogičtější a záhadnější kóany, které již nelze převalovat v haře tak zvukomalebně a efektivně jako MU. I ony pomohou k postupnému (po)učení ega, že existují vesmíry mimo jeho jurisdikci, které navíc rozhodně nejsou nebezpečné, naopak, rozšiřují možnosti (i jeho) existence. Jenže konzervativní ego se bojí a zamlžuje cesty vedoucí k řešení… třeba právě radami o zvýšení úsilí a snahy. A ta, jak jsem již naznačil, je největší překážkou, protože se soustřeďuje na cíl, přičemž jak v životě, tak i při řešení kóanu je daleko důležitější než cíl ona Cesta. Jinými slovy, Mu v haře je (originally) spíše Cesta, a jediná záruka (vy)řešení, zatímco intelektuální a uspěchaní řešitelé to vnímají jako Cíl (ke kterému tak zaručeně nedojdou).
Čtenářka, jinak někdy až příliš hbitěmužsky myslící učitelka angličtiny, mi v reakci na slavný kóan (teď doporučuji kliknout zde a přečíst si blog O ničem, kde je tento kóan v českém překladu) poslala sms zprávu:
Bodhi has no tree
Clear mirror has no stand
Originally nothing
Where is the dust?
I am the dust. Andrea.
Moje odpověď, odeslaná původně (originally) také pomocí sms:
Andrea´s body is the stand
For her overdusted mirror
Originally just a mess
Where is the clear mind?
Andrea bude možná v první reakci zklamaná, ale každá otázka je dokonalá, a její autorka ani netuší, jakou radost mi způsobila. Přestože jí samotné její příliš zaprášené zrcadlo mysli správnou, převratnou odpověď nenabízí (ještě ji čeká hezkých pár let očisty, tedy meditací), tahle výměna veršů může třeba někdy v budoucnu pomoci k vyřešení kóanu jiným řešitelům a řešitelkám (protože chyby druhých vidíme jasněji a učíme se tak rychleji).
I při pokusech o vyřešení kóanu(ů) ovšem platí zlaté pravidlo – nespěchat! Tělo potřebuje nějaký čas, aby se i ono přizpůsobilo novému stylu myšlení a vnímání. Kóan má napomoci osvícení, a osvícení lze připodobnit k blesku: ten vznikne jen tak, že se postupně zvyšuje, v naší verzi spíše vyrovnává, napětí levé (kterou používáme z 90%) a pravé mozkové hemisféry. Teprve když je vše potřebné (tělo a mysl, racionalita a intuice, hmota i energie) v rovnováze, vznikne, jakoby bez úsilí, blesk osvícení.
Historie zenu je plna historek, jak mnichovi při uklízení cestičky odlétl kamínek, ťukl do bambusu a lup ho, osvícení (o výhodnosti zvuku při řešení kóanů někdy příště). Zatímco zápaďan si říká, vida, to chci taky (a myslí tím hned, bez práce a roků meditací), poučený student ví, že mysl probouzejícímu ťuknutíčku předcházely roky trpělivé a usilovné práce na zušlechťování zrcadla mysli (přeprogramovávání mozku nově propojenými neurony).
Nenásilná usilovnost a zdravá umanutost, výdrž a trpělivost, to jsou ty pravé vlastnosti, které pomáhají i při řešení kóanů života.
